O církvi a chrámu

   Je důležité si uvědomit, že Církev se nikomu nevnucuje. O Církvi říká sám Pán: "Chceš-li být dokonalý ...(jednej tak a tak)". Přestože Bůh promlouvá ke všem lidem, ne každý ho slyší a ne každý ho chce následovat.

   Církev nepovstala z nějakých dogmatických formulací, nebo snad na základě Bible, ale byla založena Kristem a jejím hlavním činem je slavení liturgie.

   V prvních letech po Zmrtvýchvstání Krista nebyla ještě evangelia sepsána, nebylo zformulováno žádné dogma ani disciplinární pravidla, ale existovala již liturgie, která sjednotila a doposud sjednocuje následovníky Krista do Církve – do Jeho mystického těla.

   Do chrámu přicházíme proto, abychom zde oslavovali Boha a abychom zde také něco získali. Chrám – to je přeci krásná schrána vystavěná kolem místa slavení liturgie, tedy kolem oltáře, kolem svátosti svatého Přijímání. Samo tajemství této svátosti pak spočívá v tom, že lidem se zde nabízí ruka s Dary. A nám přeci bylo dáno právo stát se účastníky Poslední večeře. Proto je nám třeba jít a přebývat na takovém místě, kde se Bůh skutečně sklání lidem nejblíže.

   Jestliže nám Kristus podává kalich svatého Přijímání právě u oltáře - v královských dveřích chrámu, jak se můžeme odvracet a říkat: "Ne, děkuji. Já mám Boha ve svém srdci..."?

   Církev je tedy shromáždění lidí, kteří zaslechli a přijali Kristovo pozvání.

O mlčení

   Vypravuje se žertovně: Jeden muž se rozhodl vstoupit do přísného kláštera. Otec igumen ho na počátku napomenul, že především musí zachovat strohé mlčení. „Za deset let smíte říci nahlas jen dvě slova.“ Poslechl a za deset let přišel k igumenovi s výrokem: „Bídná strava.“ Uplynulo další desetiletí a zazněla dvě nová slova: „Tvrdá postel.“ Třetí desetiletí však už kandidát nevydržel a igumenovi řekl: „Jdu pryč.“ Otec igumen mu odpověděl: „To jsem předpokládal, vždyť za dvacet let jsem od vás slyšel jen samé stížnosti.“

   Každý žert ironizuje přehánění v něčem, co je samo o sobě dobré. Ten dojem máme, když najdeme v životopisech svatých příklady, že někteří svatí po celá léta nepromluvili slovo, nebo alespoň každoročně mlčeli celou postní dobu. Není to přehnané? Vždyť člověk je tvor dialogální, schopnost rozmluvy je jeho velké privilegium. Umlčet někoho znamená zbavit ho jeho důstojnosti. Ale zase naopak čteme, jak moudří muži doporučovali mlčet. Od starých řeckých filosofů pochází výrok: příroda nám dala dvě uši, ale jen jedna ústa. A u nás se opakuje se přísloví: mluviti stříbro, mlčeti zlato. Jak najít tedy správnou rovnováhu v užívání jazyka?

   Rozhodně není správné, když se mlčení pokládá za protiklad k mluvení. Vždyť mlčení je podmínkou dialogu. Když mluví jeden ke druhému, předpokládá se, že ten druhý mlčí. Kolikrát např. ve škole napomínají učitelé své žáčky: Mlčte! Kolikráte se děti zpovídají z hříchu, že si v kostele šuškaly (což by jistě prospělo i nám dospělým). I v normálním rozhovoru se považuje za nevychovanost skákat druhému do řeči. Jisté mlčení je nutné i jako příprava na vlastní slova. Napomínají se malí: Rozmysli si napřed, co chceš říci, a teprve pak to řekni! Tak se doplňuje přísloví, které jsme citovali: Mluviti stříbro, mlčeti zlato, ale pravé slovo ve vhodný čas je jablko zlaté na míse stříbrné. Jak trapné je pro všechny zúčastněné, když musí poslouchat přednášku, ke které se řečník nepřipravil a mluví tak dlouho, dokud jej něco chytrého nenapadne.

   Tyto zkušenosti z rozhovorů lidských symbolicky přenášíme i na rozhovor s Bohem, tj. na způsob, jak se máme modlit. Bez opravdového rozhovoru by se nám modlitba stala pouhou spekulací. Tak si to totiž představoval již Platón, když definoval filosofii jako povznesení mysli k Bohu, tj. přemýšlením o nejvyšším dobru a kráse. Křesťané tu definici převzali, ale s dodatkem: povznesení mysli k Bohu a rozhovor s Bohem.

   Jak se tedy ten rozhovor vede? Nejčastěji začíná mluvením z naší strany. Přicházíme před Boží tvář, abychom o něco poprosili. Proto se nejraději chodí lidé modlit na místa, kde předpokládají, že je Bůh „lépe“ slyší. Proto putují ke známým svatyním. Tam pak bývá mnoho mramorových destiček s nápisem: Zde mne Bůh vyslyšel. Je to pěkné, ale cítíme, že by to bylo nedokonalé, kdyby osobní postoj končil tímto způsobem. Byl by to monolog a ne dialog, Bůh by měl slyšet nás, ale my bychom nestáli o to, co On mluví k nám. V této situaci nás ovšem učí duchovní učitelé, jak naslouchat Bohu a sami více a více mlčet. K tomu je uzpůsobena především svatá liturgie. Čte se tu Písmo svaté a slyší se zde jeho výklad. Ale i tu lidé neradi dlouho mlčí, proto se hned hlásí o slovo. Po četbě následují různé druhy litanií. To je patrné zvláště v liturgii byzantské. Každou chvíli vyjde od oltáře diákon, postaví se před ikonostas a modlí se za všechny možné potřeby lidí, za živé, za mrtvé a lid odpovídá: Gospodi pomiluj, Pane smiluj se! A starozákonní žalmy Písma svatého jsou v tomto ohledu ještě názornější. Jejich autoři jakoby se báli, že jejich hlas do nebe nedoletí, a proto volají: Hospodine, slyš naši prosbu!

   Na prvním místě slyší naši prosbu ti, kdo stojí vedle nás a my slyšíme modlitbu jejich. Zdá se nám, že je to zbytečné a rozptylující. Jeden úředník z města byl na letní dovolené na vesnici a nelíbila se mu atmosféra, která převládala v kostele: „Pořád se tam modlí buď za déšť, nebo za pěkné počasí, jakoby nebylo nic důležitějšího na světě.“ Jeden venkovan to od něho slyšel a ušklíbnul se: „Jemu je dobře, jemu v úřadě do papírů neprší.“ Daleko lepší dojem ze společných proseb v kostele měl spisovatel Gogol. Vstupujeme do kostela – píše – každý se svými vlastními ideami, ale nasloucháme-li přímluvám, uvědomujeme si, že všichni jsme jedna rodina, která má tolik různých potřeb a cítíme se spojeni s nouzí všech. To je jistě pokrok v křesťanském smýšlení.

   A nyní musíme udělat v naší úvaze poslední krok. Je tu otázka: Je možné slyšet Boha, který by k nám mluvil přímo, bez prostřednictví lidí a knih? Tak jej slyšeli proroci, tak o něm mluví ti, kdo měli opravdové zjevení. Zdá se to smělé, ale odpověď je ANO. Ke všem lidem Bůh mluví ve svědomí, v hlasu jejich srdce a rozumu. Bohužel, nejsme mu zvyklí naslouchat. Jeho hlas je přehlušen tolika neužitečnými dojmy zvenčí, z denních rozhovorů, z televize a z jiných našich „neodkladných“ prací… Přesto se však stává, že někteří lidé jej uslyší mluvit tak jasně, že jsou tím oslněni. Ztratí zájem o vše ostatní a zcela se oddají duchovnímu životu, který je navenek velmi mlčenlivý, ale ve skutečnosti je celý zaplněn vnitřním rozhovorem s Bohem. Takové povolání ovšem není pro všechny a není vždycky trvalé. Někteří k tomu stavu dospějí až ve zralém věku. Svatý Basil předpokládá, že by se v něm měli cvičit všichni, kdo mají jednou mluvit k lidem na místě Božím, tedy naši duchovní otcové.

   Ale co s tím vším máš společného ty, obyčejný člověk z denního života?

   I ty máš přeci zkušenost, že člověk si potřebuje čas od času zajít na procházku docela sám, do přírody, nebo se utišit v klidu chrámu a naslouchat myšlenkám, které přicházejí. Když se zklidníš, brzy začneš rozeznávat to, co tě znepokojuje, od jiných myšlenek, které vedou k dobru, k vnitřnímu klidu a pokoji. Naučíš se slyšet Boha ve svém srdci. A tyto chvilky si zamiluješ a nakonec je budeš rád vyhledávat. Jsou to okamžiky mlčení a přesto naplněné krásným rozhovorem …